Další z velkých thrashmetalových klání hostila tentokrát moravská metropole Brno. Styl, který zažíval své nejlepší chvilky ve druhé polovině osmdesátých let je v poslední době hodně v kursu, a tak určitě nepřekvapí, že s podobně nasměřovanými koncerty se zde roztrhl pytel. Večer tentokrát sliboval dvě naprosté prvoligové stálice, z nichž jedna reprezentuje americký kontinent (OVERKILL) a druhá ten náš - evropský (DESTRUCTION), k nim byli navíc dosazeni sanfranciští HEATHEN, kteří se loni představili se sympatickou comebackovou deskou - jejich první po téměř dvou dekádách hibernace. Když jsem vešel krátce po sedmé do klubu Fléda, svůj set právě končili belgičtí power metalisté AFTER ALL. Jejich styl byl poctou dávno zašlým časům a neupoutal mě za tu krátkou chvilku ničím světoborným, co by ve mě vzbudilo alespoň nepatrný pocit nostalgie, nebo naopak, co by jakkoliv korespondovalo se současností. Prostě rychlý thrash metal s poměrně rozmáchlým a tak trochu melodickým hlasem na způsob následných HEATHEN, při troše té představivosti i ranných alb od Němců ANGEL DUST nebo RAGE. Co se však týče barvitosti a nápadů, zůstali AFTER ALL o dost za uvedenými stylovými příbuznými. Belgická kapela jakoby nevěděla, že to je již dvacet let, co na scénu vtrhly kapely typu PANTERA, aby rázně zamávaly pojetím úderné kytarové hry v rychlé metalové muzice. Tohle starobilé drncání nemělo v případě absence silných momentů v dnešní době mnohého opodstatnění.

HEATHEN, coby dvacet let spící thrashmetalová kapela, která se po dlouhé pauze až loni ohlásila se zdařilou řadovou deskou, byli naživo rovněž velkou neznámou. Vedení kytaristou Lee Altusem, který zároveň již pár let působí v řadách o něco slavnějších matadorů EXODUS, svým stylem jakoby přímo navazovali na předkrm od AFTER ALL. Američané však byli o něco hutnější, modernější a nápaditější, ovšem stejně příliš nezářili. V porovnání s loňským studiovým albem mne jejich skladby v živém provedení až tolik nepřesvědčily. Jednak se ztrácely v nepřehledném přehuštěném riffování, které oproti desce ztratilo razanci, drive a majestátnost, a pak se ještě ke všemu táhly jako použitá žvýkačka. Bezvlasý frontman White sice aktivně pobíhal po pódiu za přispění hutného kytarového válu (vydatně sólujícího Altuse), aby rozproudil atmosféru pod ním, což byly chvíle kdy připomínal svalnatého Primalfeara Ralfa Schaepperse, ale z mého pohledu silovému pojetí HEATHEN ten večer stále něco chybělo. Poměrně uspokojivý, ale nikterak nadstandardní set tedy odpovídá výslednému verdiktu.

DESTRUCTION živě nikdy nezklamou. Pravidlo, které se mi potvrdilo v posledních letech už asi po šesté. Jejich koncerty jsou pro mě vždy velkým zážitkem a to hrají tihle Němci jenom ve trojici. Ačkoliv pro mě bude v případě DESTRUCTION vždy cennější jejich staré období, musím uznat, že dokázali v uplynulé dekádě doslova zázrak, kdy se v plné polní zapojili svými kvalitními alby a koncerty do další práce. Výsledkem jsou zaslouženě znovudobyté čelní pozice na evropské metalové scéně. Jejich skladby sice přísluší ke klasickému thrash metalu osmdesátých let, ale na rozdíl od mnohých (třeba ten večer - AFTER ALL) nepostrádají nadčasový a lze říct i moderní zvuk. Na samotném počátku jejich comebackové éry jsem si kladl otázku, jak dlouho jim to vydží? Dnes nepochybuji o dlouhých a velmi plodných létech. DESTRUCTION totiž našli rovnováhu a své pevné místečko na slunci. Spolupráce mezi charismatickým a velmi výrazným frontmanem Schmierem a malým nenápadným střelcem Mikem Sifringerem, který u DESTRUCTION ovládá veškerou (jak se říká - má pořádné „Know How“) kytarovou řežbu, je zkrátka obdivuhodná. S přibývajícími léty sice na koncertech (bohužel) ubývá skladeb z prvního období (v Brně jen tři – „Curse The Gods“, „Mad Butcher“ a „Bestial Invasion“), ale je zde spousta tutovek i z toho nového („Thrash Til´Death“, „Nailed To the Cross“, „Armaggedonizer“ nebo „Hate Is My Fuel“), takže se opět žádný úbytek koncentrace nekonal, naopak DESTRUCTION solidně naplněný sál dokonale přikovali. A sound? Znovu lepší než z desky. Oni jsou prostě stále 100% koncertní kapelou.

Jestliže DESTRUCTION znovu nadchli, pak newyorští OVERKILL srovnali celý klub do latě a následně rozkopali. Kdyby tahle kapela byla na loňském prvním ročníku festivalu Sonisphere, stala by se zlatým hřebem. Jeden z nejlepších koncertních výkonů v žánru thrash, jaký jsem kdy v životě viděl. A to co se týče zvuku, tak gradace, spádu a co do celkové atmosféry. Šlachovitý Bobby Blitz Ellsworth je neskutečné monstrum, které skrze své skladby doslova dýchá. On (stejně jako dlouholetý kumpán u basy D.D. Verni) je prostě OVERKILL. Bylo patrné, že kapela právě prožívá dobré, stabilní a poměrně úspěšné období, protože působila jako jednolitý pulzující organizmus, který si svou hodinku a půl na brněnském pódiu radikálně užíval. Rovněž kytarový tandem, který v jejich řadách působí už téměř deset let, což je oproti oběma původním členům přeci jen krátká doba, působil ve všech směrech dokonale jistě a zabydleně. Hrálo se zejména z nejstarších albových klasik („Rotten To The Core“, „Wrecking Crew“, „In Union We Stand“, „Hammerhead“ nebo „Hello From The Gutter“), ale samozřejmě i nějaké věci z jejich komerčně nejvyšponovanější éry (např. přídavková „Elimination“, ale také „Infectious“ nebo „Blood Money“) a pak taky mnoho nových kousků („The Green And Black“, „Ironbound“, „Give A Little“ a „Bring Me The Night“). Celkově bych koncert nazval velmi nadstandardně vygradovaným, v pořádném tempu odsejpajícím a hlavně - zaměřeným spíše na přímočaré rychlé metalové hitovky než na songy reprezentující tu méně známou, avšak o něco málo zajímavější stránku tvorby OVERKILL, kterou z mého pohledu představují spíše dlouhá tíživá rifforamata typu „Time To Kill“, „Playing With Spiders/ Skullkrusher“ nebo „The Years Of Decay“. Tyhle songy ten večer (kupodivu) do jednoho úplně scházely, což je možné brát jako jedinou chybičku na kráse. Celkově však ve všech směrech vydařený thrashový dýchánek, nebo snad v tomto případě spíše Blitzkrieg!